STARÁ MÍSTA.

Mne stará místa k sobě táhnou,

kde bývával jsem před lety –

ty dávné chvíle dobu drahnou

v těch místech dřímou zaklety.

A budí se, když tichým krokem

k nim vracím se jak tažný pták

se vzdechem na rtech, vlhkým okem

a srdce – bez stožárů vrak.

A zase úsměvy zřím paní,

však jen jak pod závojem mlh –

a zraky plné slibování,

však každý jak by slzou zvlh’.

Zas uprošena mými slovy

jste, paní, sáhla v klávesy –

však jen jak akkord septimový

by daleko zněl za lesy.

A v aleji když kráčím zase

v suchého listí závějích,

jak divný cit! Mně náhle zdá se,

kdos za mnou jde v mých šlépějích.

Ó, cítím, cestou zapadanou

kdos lehce za mnou kráčí v sled:

já za strom ustoup’ tiše stranou –

a stín můj přešel z dávných let.