Stará móda.

Ve vsi bylo posvícení;

představený hosti měl,

mezi nimiž se též Tomeš,

starý ovčák, nacházel.

Když si za stůl zasedali,

„dobré chuti“ každý přál,

„zdrávi jedli,“ „mnoho hladu“ –

a podobnou vedli dál.

Jenom ovčák sám byl z jiných,

dřív než za stůl zasedl,

odříkal svou modlitbičku,

bez níž nikdy nejedl.

Vejrostkové sobě mrkli,

počali se v duchu smát

a konečně hlasitě též

ovčáka si dobírat.

Jeden pravil: „jak to, stejče,

že tak pořád zdravý jste?“

„Toho sytí – pravil druhý –

otčenášky zajisté.“

„Vy jste, stejče – ptal se třetí, –

ze starého vydání?

u vás nesmí prý jíst nikdo

bez křížů a říkání?“

„I uchovej – ovčák na to, –

u mne je to míchané:

jedni se dle staré módy

modlí jako křesťané,

berani však a můj pejsek

po nové už módě jsou:

bez modlení polykají

každý tu večeři svou.“