Stará myslivna.

Tak lehko, lehoučko, tak zpěvno po lese,

již slunko vysoko nad svými horami –

hle, laňka bázlivá jak prchá, chvěje se:

ó počkej, bláhová, vždyť nejsem neznámý!

Oj, v hloubi zelené ta stará myslivna

jak sešla, chudinka, jak hlavu přiklání!

Ach, tak mi připadá dnes smutna, podivna,

že cítím loučení v tom našem shledání!

Jak často upíral jsem k tobě, stařenko,

ach, kdysi před lety své oči toužebně!

A což když hlavička tam vklouzla v okénko,

a pohled líbezný mne vzýval prosebně!

Ó sladké, spanilé, ó drahé objetí!

A lesník stařeček, ten číhá ve křoví,

a děti překvapiť, jich štěstí viděti:

co v srdci hýbá se, ach, kdož to vypoví!

Jen slzí po tichu, snad luzně vzpomíná...

Ach, jako vzpomínám dnes já tu, myslivno!...

Ó vidím opět ji – jak ručky rozpíná,

jak zří mi v ústrety tak snivě, podivno!

Ó prchni s očí mých, ty sličný přelude!

vždyť jenom vzpomínky tě tlačí do zraku –

však ona nikdy víc mne vítať nebude;

již dávno usnula na tvrdém povlaku...

I lesník zdřimnul si; jen stará myslivna

tu prázdná, vymřelá svou hlavu přiklání.

Ach, tak mi připadá dnes smutna, podivna,

že cítím loučení v tom našem shledání!

A teskno, tesknoučko i ticho po lese...

Již slunko vysoko nad svými horami –

hle, stará myslivna, jak vzlyká, chvěje se:

ó tuší stařenka, že nejsem neznámý!...