STARÁ NOTA.

Tak jsem krásnou všecko barvou,

nadějnou si vymaloval,

že jsem nad tou skutečností

věru oči vyvaloval.

Nadál jsem se, srdce moje,

že svou láskou zkolíbají,

že jak opičku ho krotkou

pohladí a zulíbají.

Celé nahé, v bídné klícce

zatím vězet ho nechali,

a holátkovi i pírka

jeho vlastní vyškubali.

Doufal jsem, že přijdou ke mně,

by se lásce naučili,

zatím sami mne ty šelmy

v poslušnosti vycvičili.

Když jsem zalezl do koutka,

tu mne z něho povyštvali,

by jak děti s malým vlčkem

svévolně si pohrávali.

A čím více jsem jim bručel,

a čím déle jsem se motal,

tím se hlasitěji smáli –

by mi, když jsem málo hučel,

znova rázný štulec dali.

Až se ale jednou nejvíc

chatry k svévoli té shlukne,

přetrhnu jim jejich smíchy,

když mi rázem srdce pukne! –

To jim dáš! ty vzdorný hochu –

nemáš srdce k pomstě schopné;

nejvýš zaklejou si trochu.

a někdo tě stranou kopne!