Stará panna.

Kdo květy pro jiného tkává,

ať činí ruka nebo skráň,

ten častokráte nedostává

ni jediného v stuhlou dlaň!...

Na hladký hedbáv, v rámec spjatý,

den celý šije pestrý květ;

mráz oknem vane jedovatý,

a zasněžen jest celý svět.

Co všecko do těch květů všívá,

to mimo ni ví pán bůh jen,

a na hedbávli zrak se dívá,

je v květy vetkán také sen.

Jak lesklý je ten hedbáv bílý,

jak list i květy žhavé tak!

Však prsty chromnou věcnou pílí,

a tuhne vaz a slábne zrak;

v leb věčným bděním spánek padá,

bled, prázden, bez barvy jest ret,

a svěží jindy líce zvadá –

tak zvolna mře juž dvacet let.

Nač myslí na všecko! Kdož tuší,

že ladnou spletí květů těch

svou celou zobrazila duši

a zašlých chvílí kvapný běh?

Kdo ví, že onen motýl plavý

jest první lásky klamný zjev;

a rosa na osinách trávy

že její vyrudlá jest krev?

Kdo ví, že hladký hedbáv zcela

jí představuje drsný svět,

v němž strádala a krvácela,

že výkřikem jest každý květ –

že přání v nich a marné touhy

a moře snů, jímž zhlcen břeh,

že každý list jest román dlouhý,

a celou básní každý steh?

Však u večer, když pilnou prací

zrak mdlí a rudne pozpod řas,

tu s dílem ku skříni se vrací

a opatrně skrývá zas.

Též o potravu postaráno:

číš vody jest a režný chléb...

a po noci když přijde ráno,

zas nad hedbávem kloní leb.

Tak hyne věkem, stárne v líci,

zrak zhasíná, a stydne krev –

čásť mzdy ukládá na Matici,

část na rubáš a na rakev...

Ji neblaží květ niv a strání

a ptáků zpěv a teplý jih,

jen ve snu jara k ní se sklání

kýs stín o bílých perutích.

Tu zrudne tvář a hruď se třese

a srdce divný svírá strach,

pak vřelá slza zjevuje se

na úbělových poduškách.

Tak probudí se, probdí k ránu,

a znova začne práce ruch,

až posled v čelo starou pannu

sám slíbá milostivý Bůh. –

Kdo květy pro jiného tkává,

ať činí ruka nebo skráň,

ten častokráte nedostává

ni jediného v stuhlou dlaň!...