STARÁ PAZOVA

Na kukuřičné poušti

oasa jsme napolo vypráhlá,

karavana jsme opelichaných velbloudů

vysílených a hladových,

smutné místo jsme,

kde nás bije

kruté veliké slunce.

V prvním soumraku,

odtrhnuv se od svého stáda,

velbloud melancholický,

mezi dvěma bílými baráky

na zežloutlé, ubohé trávě

zastavil jsem se.

Nevypečený pecen měsíce

plove, nerovně načat, v bledé modři,

která na blízkém obzoru

houstne v hnědavou mlhu,

a v té mizí náhle

jako ukrojena

žlutá, rozcuchaná kukuřice;

vše je kaleno jako ocel.

A jen štíhlá kostelní věž,

šedý přízrak, z daleka vystrčený,

rozdělující rovnou čáru obzoru

na dvé nestejných dílů,

vnucuje ti přesvědčení,

že tam vzadu nekončí ještě svět.

Chtivě ždímám

vyprázdněná ložiska svého tuku,

marně hledám

roznícení v studených,

mízu ve vyschlých,

zpustlých komorách nitra.