STARÁ PÍSEŇ.

Po čemsi neznámém jsem toužil, chlapec bledý,

jenž nervosní již byl měsíce září divnou,

kdy večer chodil jsem vždy dojmů na výzvědy,

jež v záhy sestárlé mé duši nyní živnou.

Již tehda hlídal jsem vod černých na sametu

sníh bílých labutí, hvězd svit jak růže vodní,

a na hladině zřel směs exotických květů

a touhou podivnou jsem toužil kamsi pod ní.

Však nejvíc zpíjela za letní noci vlažné

– kdy vůně syté mdlé, svit luny fosforový

mne vábil jako Nil na podzim ptactvo tažné –

mne lásky předtucha a jakýs život nový.

A víly bílých mlh, mé lásky visiony,

to byly zbožněné, po nichž jsem hynul touhou

a nikdy neskojen jsem v noci polštář vonný

sil slzy zoufalé po celou noc tu dlouhou.

A pak jsi přišla ty, v niž vtělily se víly

mých nocí blouznivých, tys přišla čistá, mladá, –

a teď buď jenom noc, v níž chci být láskou spilý,

než smrť nás probudí na prahu eldorada.