STARÁ PÍSEŇ O LÁSCE.

Láska, komediant starý,

jak se přestrojovat umí,

staré city, staré žáry

halíc v úsměv a zas v dumy.

Jednou podá ruky špičku,

jindy celá v náruč letí,

teď se stají v pantoflíčku,

pak za ňadry v stužek změti.

Jednou blouzní s troubadoury,

s Wertherem zas v taji vzdychá,

pak se halí v mračen chmury,

hrdličkou se směje zticha.

V antické dnes kráčí říze,

v umění se skryje celá,

v lesku poupat, v listí míze,

jakby sama nevěděla.

Dnes je vzlyk a horování,

jed s tragické dýky hrotem,

zítra žert a laškování

Columbiny s Pierrotem.

Vždy však táž, ať za vějíři

těkavý flirt novomodní,

srdce v illusi jen hýří

nevědouc, že propast pod ní.

Sladký její úsměv prvý

Mefistem se zrádně šklebí,...

hleď však v hloub – tam srdce v krvi

a v něm tisíceré hřeby.