STARÁ PÍSEŇ

Zasvištěl fleuret v noci temné chlad,

zkřížil se, prohnul blesk a had.

Jsi pánem mého srdce, slyš, jak buší

a letí, motýl žhavý, s tvojí duší.

Ach, ironie ocelové písně!

Zastav je, zastav, odvážlivě, přísně!

Ať čekají – tvá duše, srdce mé,

až spolu na terase budeme,

kde není bojů, není fleuretů,

jen luna růžím zpívá v odvetu.

Však zdá se, zápas nezbytný a přijat:

chceš na prsou mít rudý karafiát?

Rozhodni drama, tam, kde srdce tepe,

tak jasnovidné a tak strašně slepé:

snad budu osudů tvých odvážlivou paní

a rudý karafiát zachytím svou dlaní.