Stará píseň.

To útlé čílko, domov neviny,

a velké oko hluboké a sivé,

pleť, meruňky nach barvy temně živé

a rosný nádech mladé květiny;

nad zoubků perlemi rtů rubíny,

jež, nežli motýl, slovo čtveračivé,

s nich sletí, stokrát zulíbal bys dříve,

šíj, nad níž sám by trnul Cellini;

a nožka, která vyzývá mne sama,

bych zlíbal ji, nechť na šíj mou se klade –

jak nemá vše motivem písně být?

Ó jaký div, že provází mne všade

o kráse tvojí píseň písní známá,

jež pro mne jest jen prací Danaid.