STARÁ PÍSEŇ.

V pláň siré beznaděje,

kde věčný chlad jen věje,

kde jako propasť zeje

hřích, nenávisť a lesť:

tys přinesla mi štěstí

a míru ratolesť.

– To stará sice píseň,

však přece pravdou jest.

Tys jako anděl světla

k mé choré duši slétla,

když pochybnosť mne hnětla

a jala ve svou pěsť.

Kam zář tvých očí padla,

já viděl růže kvést.

– To stará sice píseň,

však přece pravdou jest.

Hněv osudu, jenž mění

v klam všecko naše snění,

zášť, kletby, zavržení,

– všech doufajících trest –

tys učila mne láskou

vždy lhostejněji nést.

– To stará sice píseň,

však přece pravdou jest.

Čím byly by mé snahy

bez tebe, květe drahý?

Tys překlenula svahy

a prohlubně mých cest.

Já svěřil se tvé ruce

a dal se k ráji vést.

– To stará sice píseň,

však přece pravdou jest.

Kam bolesť má se děla,

kam stopy útrap s čela,

když vichřice mne chtěla

jak suchý lupen smést?

Mé nebe plno záře

a paprsků a hvězd!

– To stará sice píseň,

však přece pravdou jest.

Kde tvoje noha stane,

vše plesá, touží, plane.

Mně ze všad v sluch jen vane

tvé sladké lásky zvěst.

Hle, ráj se otevírá – – –

jak slavný jest náš vjezd!

– To stará sice píseň,

však přece pravdou jest!