STARÁ PÍSNIČKA.

Štíhlý jak smrk byl Janíček,

červený jako hřebíček –-

nebyl to zázrak ani div –

že pomáť mnoho hlaviček!

Zatočil je objímáním,

omámil je slibováním,

a když zašel za hory,

všechny mysli létly za ním.

Boženka žne a vzpomíná,

Mařenka k ránu usíná;

Nestarostovic Žofinka

vyhlíží pořád z okýnka;

Dorečka hledí s kopečka,

Zdenečka hledá věnečka,

chodí jak bludná ovečka;

Andulka želí svobody,

Bětulka pláče u vody...

Voda jak léta uhání –

Janíčka klovou havrani...

Zrádný jak hádě Janík byl,

císaře svého proradil!

Ale že sličný, švarný byl,

hezounký jako obrázek,

císař pán si jej zavěsil

na konopěný provázek,

pověsil si jej do pole

na jednom suchém topole.

A poutník, jenž tam kolem jde,

před obrázkem tím nesmekne,

nesmekne ani neprodlí,

neprodlí ni se nemodlí.

Vítr jím točí sem i tam –

utírá slzy děvčičkám!