STARÁ PÍSNIČKA NA RIXDORFSKÉM HŘBITOVĚ U BERLÍNA

Šalvějí voní letní dech,

vzpomínka chodí po hrobech

propadlých v nízké trávě.

Je tomu asi tak sto let,

tu někde spí můj prapraděd

v míru a věčné slávě.

Sem z vlasti zanes víru svou

a všecku bědu truchlivou

a všecku lidskou pýchu,

zde do své výhně prudce dul

a ocelová rádla kul

na nehostinnou líchu.

Rád pozdravil bych jeho prach.

Však marně bloudím po cestách,

vrak znikl v moři širém,

zaváta v poušti mohyla,

a přec ta hlava dychtila

tu takřka předevčírem.

Zde byl a není. V popelu

tlí tisíc jiných rebelů,

jichž neznají už vnuci.

Kameny jejich větrají,

a v travách tiše zpívají

cikády, dřímot hudci.

Šalvějí voní letní dech,

vzpomínka chodí po hrobech –

na tebe myslím, Praho!

Sto, dvě stě, tři sta, pět set let

blínový v zdech tvých zkvétá květ

a daří se mu vlaho.

Nemůže uhnít, zhynout, ztlít,

jak ti tam v trávě přestat být!

Jak’s bezmocná a měkká,

tvé tajné hněvy neškodné

odvanou vichry svobodné

den za dnem do daleka!

Tvé krve marná přesila

je slabá, aby zalila

vše dobývavým proudem,

jenž ve vítězné závrati

čist sám vše v sebe uchvátí

před slavným dějin soudem.

Ó, byla léta úrody,

a byly krásné exody,

kdy krysy tíhly branou,

a vydýchlo se svěžeji.

Ó, byla léta nadějí,

jen pomni, vzkypíš ranou!

Teď hroby na severu tam,

je od nich blíž a blíže k nám,

jen proto tobě hrají

do tance k vydechnutí sil

dál od nás dále o sto mil

tam dole, na Dunaji.

Má Dunaj Sprévu sestřici

jak ona dravě hučící,

a ruka s rukou v síle

od Sprévy v Dunaj modravou

spojeny jsou ti nad hlavou

při spolném hrobů díle.

Tvá bytost vždy je půlena,

tvá duše na dvé dělena,

máš dvojí čest a víru,

dvé jazyků máš k životu

a dvojí mravní hodnotu

a krysy opět v sýru.

Šalvějí voní letní dech,

výstrahy chodí po hrobech,

těch zpráchnivělých kostí.

Kde, Máti, jsou tvá vzplanutí,

kde velkých srdcí vzkřiknutí

a hvězd tvých vysokosti?!