Stará pohádka.

Tisíce let píseň slyšíme pěti:

že otce jednoho všichni jsme děti.

Co je nám potřebí, otec vždy vidí

a naše osudy přemoudře řídí.

Co roste, co dýše, moc jeho cítí,

v nádheře skvěje se i polní kvítí.

Ptáčeti píseň dal a volnost zlatou –

slunko nad palácem hřeje i chatou!

Chudým dal robotu, sedlákům líchu,

boháčům plný stůl, lenost a pýchu.

Tak láska bezměrná otcovsky měří –

kdo chce, ať té staré pohádce věří!