Stará postel pod nebesy

Stará postel pod nebesy

měkká, mechem vystlaná,

dokolečka voní lesy,

suknička je zkasaná,

hlava skryta mezi vřesy.

Kos na jedli žárlivě hvízdá,

ňadra se v mechu bouřlivě dmou,

a už v kytku jedinou

těla se váží v teplu hnízda.

Kukačka kuká hodiny času,

hodiny míjí, těla nahá žárem hoří

a vzdechy se ztrácejí bez ohlasu.

A opět večer štěstí uteče.

Příroda tvoří.

Miluj, člověče!