Stará povídka.

U stolu sedí; hlavu sklonil v dlaně,

tvář hraje do ruda mu, pěsť se stiská...

Chléb černý před ním nedotknut jest dosud

a vedle něho plná stojí miska.

A žena v koutě sotva někdy kradmo

svou hlavu pozvedne a k němu vzhlíží. –

„Ta hanba hrozná, již nám dcera činí,

mne, ženo, jako skála tvrdá tíží.

Že nezhynul jsem raději již dříve,

než na hlavu mou přišla taká hana!

Mně krev se v žilách pění, vzpomenu–li,

že žije s ním až dosud neoddaná.”

V rty zpráhlé zaťal zuby křečovitě,

svou rukou mávl nad svou bílou hlavou.

Přistoupil k oknu, přitisk na sklo čelo

a mlčky zřel v noc zimní, smutnou, tmavou.

Po chvíli děl pak: „Hůl sem, klobouk starý,

jsem tady zas, než půlhodina mine, –

buď přivedu ji s sebou pod krov zpátky,

neb... neb mou pěstí tvrdou jistě zhyne!”...

Na prahu stanul, chmouřil svoje čelo,

zrak jeho žhavě jako šelmě zářil...

Zři na ně. Ona v prostřed jizby stála,

u stolu ten, jenž jeho dítě zmařil.

Již pozvéd ret... V tom zrak mu stranou zbloudil,

on sáhl rukou ve vlas rozpačitě, –

zřel, kterak z kolébky své malé ruce

vztahuje k němu usmívavé dítě.

A srdce jeho jak led v žáru tálo,

hlas selhal mu a v oku se cos chvělo;

sám nevěděl as, jak to všecko přišlo –

a v mžiku líbal dítěti již čelo...

Pak jak by styděl se, hned zmračil čelo

a vzhlédl k nim. V tom počal se však chvěti

a místo hněvu, rozpřáhl své ruce

a zašept měkce: „Pojďte ke mně, děti!” –

Když přišel zpět, již půlnoc dávno byla

a žena vstříc mu vyšla do alejí...

„Nuž jaké zprávy?” nesměle se ptala

a jako v podzim list, hlas chvěl se její.

On mlčel chvíli. Pak ji něžně objal,

zas jednou po tak dávné, dávné době

a na čelo jí polibení vtisk:

„To posýlá ti, ženo, její robě.” –

A ona v zrak mu udiveně zřela

a zašeptala; „Vypravuj mi brzy.“...

On usmál se a v čelo stáhl klobouk,

by nezřela, že on též jednou slzí...