Stará Praha.

Taká byla. Z prospektů Sadelera

v starých sbírkách, z pochmurné dřevorytby

v dómu Víta mluvila věky k srdcím

generac nových.

Čas jde Saturn, požírá vlastní děti,

nová božství: Potřeba, Nutnost zvaná,

– lepší posud nenajdeš pro ně jméno –

k slovu se hlásí.

Mizí stará zákoutí, staré chrámy,

tiché, mrtvé ulice velkopanské,

přes zeď bílou, jediný kde se skláněl

ořech neb kaštan.

Mizí úzké uličky křivolaké

s štítů starých, barokních facadami,

kde jen chudá svítilna rudě kmitla

v pozdní krok chodce,

jenž se hlučným ohlasem tratil v dálce;

mizí ghetto mystické, před sabatem

v tíseň davů bludná kde světla tryskla

v synagog mřížích.

Mizí stará nábřeží, nová kynou,

fádní, prázdná, s moderních domů spleenem,

stromů není, ptactva z nich prchla duše

s šepotem korun.

V šťastné chvíli zázraky Minulosti

Tvůj chyt’ štětec, srovnal vše, zladil v souzvuk,

štíty, římsy, paláců heraldické

fresky a znaky.

Dnes když chodec zbloudilý noční chvílí

kráčí městem zkaženým novou dobou,

ani neví, netuší, co let vírem

ztratili vnuci.

Teprv doma listy Tvé probíraje,

co vše ztratil, pochopí – vzdychne, usne,

pak sen z Tvojich obrazů jde mu hlavou

o staré Praze...