STARÁ ROMANCE.

Jak se skály se šklebí

na nás ten starý hrad!

Moc přešlo jeho lebí,

moc může povídat.

Co vyprávěl mi smutně,

já, drazí, povím vám:

O krunýři a kutně

vám píseň zazpívám.

Kdys rytíř Bohuš seděl

u okna s chotí svou,

byl s ní jen málo neděl,

s ní krásnou, spanilou.

Tu „trará“ zazní zdola,

hrad celý slouchá tich:

v komnatu v černé kápi

vstoup’ mladý, štíhlý mnich.

Byl vysokého čela,

z očí mu oheň hrál,

řeč jeho vřelá, smělá:

„Vás zdraví svatý Graal!

Hrob svatý vysvobodit

chce Bůh a volá tě!

Ó, připni kříž a táhni

na pomoc Golgatě!

Báječné uzříš kraje,

rozdivný poznáš lid,

nesmírná kořist zraje,

Hrob bude vydobyt!

Tvá krásná paní skloní

se k ňadrům vítězným –

vem kříž a lid a koní,

Bůh mluví hlasem mým!“

A rytíř táhnul s pluky

a s pohany se bil,

nes’ pouští, moří muky –

však Hrobu nedobyl.

Lid jeho padl v hoři,

on sám se navracel

na sešlém, věrném oři

roztoužen k vlasti zřel:

„Krásná je svatá Země,

zářná je hvězdná dál,

pláň moří, sněžek témě,

vzácný je svatý Graal!

Luzná je s vrahem sázka,

božské jsou svaté mše –

však láska, láska, láska –

láska je nade vše!“

„Ó, paní, v srdci nosím

tě k dálným končinám,

zrak slzou pro tě rosím,

na tebe vzpomínám!

Mne všechno nudí, studí

všech Orientů třpyt –

jen k jedné věrné hrudi

se toužím přitulit!“ – –

Zatroubil pod svým hradem

a vrátný otevřel.

„Ó, Bože! Vše tu ladem!

Proč v oku Tvém je žel?!

Kde je má mladá paní?

Kde kastelán je můj?“

A vrátný rukou brání:

„Můj pane, prosím, stůj!

Mnich, pane, jenž tě zlákal,

to nebyl Boží mnich,

to vlk byl, to byl šakal,

žádostný statků tvých.

Když odtáhl jsi v zbrani,

on s harfou přišel sem

a zpíval před tvou paní

s milostným zápalem.

A přišel zas a znova,

byl sladký, přítulný –

tvá paní byla vdova,

on pěvec potulný.

Když kvetl máj, on těkal

s ní na lov sokolí –

a marně lid tvůj čekal

a pátral v okolí.

Hned za nimi se vydal

tvůj starý kastelán,

a já hrad pustý hlídal,

tak našel mne můj pán.“

A rytíř stál jak sklaný,

zlomený, zoufalý,

a všechny staré rány

jej pálit počaly.

A neřek’ ani slova,

jen s koně seskočil,

mráz zatřásl jím znova –

v hor lesy zabočil.

V poustevně rána srůstá,

však často pěstě vzpnul:

„Ó, Bože! Drž mi ústa,

bych zrádcům neklnul! – –„