STARÁ VES.

Za starou ves, v níž kotvím láskou živou,

šel v úvahách jsem o dnech, osudu...

Ne, nechci – marně! – přízeň zimomřivou

a nikomu ji splácet nebudu!

Já melancholik, neznat facit všeho!

Strniska zbude smutná sézona

a tenký vítr prchat bude z něho,

přípravy tupé horal vykoná.

Se chmurou v oku jehnice jdou zvolna

v mou starou ves, v níž kotvím v důvěře

a nálada je mdlá a blahovolná

(stesk dějepravné asi večeře).

Smrtelně máty po zahradách voní,

jehnice mají v oku téměř pláč.

Skrz starou ves jdu; přemýšleje o ní,

řku „dobrou noc!“ jsemť hlubodechý spáč...