Stará věštba.

„Až zapráská kdys forman bičem“

– dí Sibylinská zvěst –

„až sedlák půdu zkypří rýčem,

kde nyní Praha jest,

pak světa konec bude již“ –

ó viz! ó slyš!

Z dob dětských tato zkazka zvoní

mi v ulekaný sluch;

a hlava v dlaň se v dumě kloní:

To nedá věčný Bůh!

Zřím v obzor staveb růsti rys –

ó slyš! ó viz!

Jsou úzké břehy Vltaviny

pro tebe, město měst,

ba noční když se vzepnou stíny,

jsou sestry samých hvězd

tvá světla! – Svrhni tíž,

ó viz! ó slyš!

Věk nový velké Praze vstává,

Libušin splněn zjev,

jde bosonohá za ní Sláva

jak Saladinův lev;

co potkanů jí zrádných hryz? –

ó slyš! ó viz!

Zní slavně zvony z chrámu Víta

jak hrudi české vzdech,

a Bruncvíkova zbraň kde skryta,

tam posud stojí Čech!

Vltava zpívá v noční tiš –

ó viz! ó slyš!

A slza do očí se vkrádá,

kde dumá Vyšehrad,

kde velikých spí mrtvých řada

sta živých musí vstát!

Lev střese s hřívy mrzký hmyz –

ó slyš! ó viz!

Ty zmizet, matko, ze povrchu,

pak zmizí také Čech!

Nuž mělničiny na to sprchu

a starých věšteb nech!

Jaké jsi matky synem, víš!

Ó viz, ó slyš!