Stará věž.

V staré věži slyšet Ikání

Jako větrů tichý dech;

Do temného naříkání

Tajně šepce mrtvý mech.

Kde hrad stojí osamělý,

Kde teď hnízdí lesní zvěř,

Bydlel druhdy rytíř smělý

A překrásná jeho dceř.

V celém vůkolí se skvěla

Jako růže spanilá,

Cnotou srdce, krásou těla

Mnoho mládců ranila.

Ač se uzavříti zdála

Srdce jemné milosti,

Předce k panošovi plála

Láskou vřelou – v tajnosti.

Nesmělť stařec znamenati,

Kdo milostí k dceři vřel;

Neb jen rovnorodý státi

K pravé slečny krásné měl.

Předce však se scházívali

V blízkém háji, pod hradem,

Věrnost sobě slibovali

Při měsíčku stříbrném.

O jak blahými se mněli

Při svých slibech milosti!

Ubozí! – ach nepomněli

Na budoucí žalosti!

Leč nedlouho skryta byla

Milujících náklonnost,

Samať sebe prozradila,

A vybídla zuřivost.

Když se jednou lesem pustým

Starý rytíř z lovu bral,

V háji mezi křovím hustým

Tajný ráj jich vypátral.

Jak když udeřením hromu

Blesk za bleskem pospíchá,

Když zasáhne vrchol stromu,

Listí jeho usychá.

Tak se kmet zňal v Iítém hněvu,

Jinocha hned v hlavu ťal,

Chladně však ubohou děvu

K mukám větším zachoval.

Do věže ji nejtemnější

Kázal rychle vrhnouti,

Z níž by muž i nejsmělejší

Nebyl mohl prchnouti.

Tam procitne v zoufalosti

Děva z mrákotného sna;

Štírové jsou její hosti,

Společnice její – tma.

Vzchopíť se a k mříži běží:

Aj tu zpěv jí k uším zní;

Dole, pode černou věží

Kráčí průvod pohřební.

Hle na rakvi z rozmaríny

Věnec panenský se skví;

A však místo Adelíny

Nesou k hrobu – kamení.

„Aj v mladistva něžném květu

Svadla růže spanilá,

Výhost davši zlému světu

Ctnou hlavinku sklonila.“

Tak za rakví smutně pěli

Muži v černém oděvu,

Až pak v dálí oněměly

Táhlé tóny nápěvu.

Tu to děvou bolně trhne,

Leč nadarmo běduje,

Darmo sebou na zem vrhne

A bol stěnám žaluje.

Tak se trápí ve dne, v noci,

Aniž jaká náděje,

Nikdo děvu z kruté moci

Vysvobodit nespěje. –

Teď již šest set jar tam pláče,

Vzdychá truchlivě a lká;

Zděšené tam odtud ptáče

V letu rychlém pospíchá.

Každé noci slyšet lkání,

Jako větru tichý dech;

Do temného naříkání

Tajně šepce mrtvý mech.

Podnes ta věž ještě stojí –

Adelínin smutný byt;

Kde se břečtan s mřížkou pojí,

Vidět v noci bledý svit.