Stará viola.

Tvé zvuky hluboko já v srdci nesu,

ty stará violo, mně nad vše milá, –

tvé tiché vibrace i bouř, v níž síla,

i žal tvé hloubky plný snů i děsu...

Tvé dřevo ze starých je, tmavých lesů,

kde kůra shnilá, plná hmyzu byla,

kde z korun pára lunou plála bílá

při hudbě cvrčků v moři trav a vřesu. –

Tvé dřevo rostlo s červánky a zlatem

a s vůní par a nachem orchidejí

a s tancem víl, s jich tajemnými reji.

A teď, jak smyčec dotkne se tě chvatem,

hned vzpomínky tvých strun, tvé duše křísí,

– že vracíš vše, co vdychovala’s kdysi...