Stará Vondrová vypravuje.

Jdu požat koze trávu a co vidím:

V největším trysku přijel kočár do vsi

s krásnými koni jako pro princezny.

V livreji kočí, kočár jen se leskne.

Před farou nezastavil, u starosty

před hostincem ne; zajel pod kovárnu,

před nepatrným domkem zastavil tam.

Šourám se za ním. Přijdu. Pán tam chodí,

je všecek černý, jako páni z města,

na domek hledí, jeho malá okna.

Nu, u Čejků to nebývalo valné

a domek byl to Čejků, jak vy víte,

dokavad Čejkovi zde bydlívali.

A jak se dívám, vidím, Čejků hoch to.

A zase ne. Tak nějak hledí cize,

a přece cize ne. A chodí, chodí,

na domek dívá se a na zahrádku,

na políčko a na tu louku dole,

kde teče potok... Chodí, chodí. Sejde

až k potoku a sjímá s hlavy klobouk

a chladnou vodou sobě skropí čelo.

Veliký rozruch vzbudil příjezd pána.

Šebesta přišel, salutoval pěkně,

pak přišel Kouba, Sladká, Hřib a Černý.

Čím dál, tím hleděl pán ten studeněji

a přeli jsme se: Je to Čejků? Není?

Pak Sladká kuráž sebrala a přišla

líbat mu ruku. On ji prudce utrh’,

podivně pohled’ na nás: Byl to? Nebyl?

Na nikoho z nás nepromluvil slova,

na domek pohled’, potok, na zahrádku,

pak svraštil čelo, na kočího kynul,

když přijel, rozkaz dal mu cizí řečí...

Kočí prásk’ bičem, koně v klus se dali

a zbyly po všem jen kotouče prachu.

My stáli jsme však u svatého Jana

a dál se přeli: byl to Čejků, nebyl?

To jisto jest však, že se neohlédl.