Stará vzpomínka.

Den parný byl. Nebe bez mráčku.

Nevlídný kraj v dusném tichu.

Kola i kladiva ztrnula.

A na všem prokletí hříchu.

V tom davy klusaly zjitřené,

hlad štval je promluvit s pány.

Oči jim horečně svítily,

na těle jizvy a rány.

A stranou ku šachtě mířily –

tam dole hrob jejich zdraví.

„Hoj, páni! my jdem dnes účtovat:

poslyšte soud lidu pravý.“

Kancelář zamčena, Před šachtou

vojáci jako zeď stojí.

Velí jim mladičký důstojník,

hrdý, jak byl by již v boji.

Zástupy před vojskem stanuly.

Havíři rozpjali bluzy:

„Sem palte a dobře zaměřte –

z vašich flint nemáme hrůzy.

My denně stojíme pod zemí

tváří v tvář příšeře smrti:

stejno, zda kulka hruď provrtá,

nebo plyn náhle zaškrtí!“

A ženy draly se ku předu,

v náručí hladové děti:

„Zastřelte je! Aspoň jako my

nebudou až k hrobu kleti!“

Vojáci rudnou a klopí zrak,

zbraň tisknou chvějící pěstí;

ten otce, ten bratra zahlédl

jak před něj cestu si klestí.

Hněv stoupá. Důstojník chraptivě

křičí a kyne cos davu.

Bouř nová v odpověď burácí –

hrouda mu letí na hlavu...

Z pušek se na povel zablesklo...

lehký dým zvolna se ztrácí...

A v davu s bolestným výkřikem

postavy k zemi se kácí.

Ostatní prchají úprkem

a jak skot do sebe vráží;

pohled jich vytřeštěn v beznaděj‘ –

v ní žití skončit jim káží...