STARÁ VZPOMÍNKA

By Antonín Sova

Kdes na stanici, večer se tměl,

na vlak jsem čekal v snění,

s verandy břečťan větrem se chvěl

a smíchu veselé znění,

a letní noci vlažný chlad

vál tiše po peronu,

jen v cinkot sklenic časem vpad’

hlas pronikavých zvonů.

Chvílemi signál rudý se mih’,

a půda, ta se třásla,

pak zase dusot v dálce stich’

a barva jisker hasla.

Záclony v oknech větru dech

rozčeřil v lehkém vzdutí,

a na nich stínů ruch a spěch

se mihal v světla žluti.

Byl peron prázdný v mžiku zas,

krok v dálce jen duněl chvatný.

Však hle, tam v koutě v lampy jas

stín starce se rýsoval matný,

to rolník starý, shrbený byl,

zřel klidně nocí stmělou.

Já blíže sed’, jej oslovil

v tu chvíli osamělou.

A sedláček si nesměle ved’,

s tou prostotou, jež vzruší,

na tíhu let svých zapomněl hned,

a sdílnou když zřel duši,

hned zabočil na svoji ves,

na okruh polí šerý,

na ženu, jež ho čeká dnes

z křtin u provdané dcery.

Skrz zuby plivna se odmlčel

a jak se dech mu krátil,

a v starých prsou chřestivě zněl,

zas ku své vsi se vrátil,

a prostřední pak zdvihnuv prst

s důrazem pobožnosti

vzpomínek probral plnou hrst,

vždy s chválou minulosti.

Kde pak je všecko? Teď sedlák chud

zápasí jenom s dluhy,

teď řemeslník je ušlápnut,

za jedním hyne druhý,

vše továren je otrok teď,

a na buben jdou statky –

ba k pěkné bídě dětí smeť

to dochovaly matky!

A Pánbůh ví, že stále víc

se nedostává chleba!

Než v krčmě vždy je jako mšic

těch, jimž ho nejvíc třeba!

Však já už sklízím s pokojem

a pomodlím se za to,

a slovo boží každým dnem

přec je mi nad vše svato!

A zase svraštěný prst svůj zdvih’

a odmlčel se chvíli.

Cos chmurného ke mně z těch vrásek a rýh,

z té hranaté hlavy se chýlí.

A já se zachvěl, jak drsný ten muž

děl s resignací temnou:

Však už jsem stár a dlouho již

to nepotrvá se mnou!

To bylo v stanici jižních Čech,

a je už dávno tomu.

V srpnových vlažných večerech

v té ostré vůni stromů

a v záři hvězd – já vzpomínám

na ovzduší neznámých tratí

a toho starce před zraky mám,

jak navyk’ si žalovati.