STARÁ ZAHRADA.
Stará zahrada šlechtická,
déšť erb nad vraty časem smyl.
A tuší dávný, cizí svět
a stopy zašlých mrtvých let,
kdo procházkou sem zabloudil.
Připadla nám jak list vybledlý v knize,
s rozvlhlým písmem slzami a lety,
v kronice stránka zažloutlá, a cize
dnes chvějící se její dlouhé věty.
Připadla nám jak opuštěná žena,
jíž nechal čas jen teskné vzpomínání,
a z květů – hrstku vonícího sena,
a z písní akkord bolestného štkání!
My náhodou jsme přišli na podzim,
když jako jeden nekonečný hrob
pod listím žlutým, těžkým, spadalým
splývaly cesty s drnem beze stop,
když větve zřidlé jako bronzové
se zableskly v posledních paprscích,
a tiché umírání říjnové
se vlhkou vůní tetelilo z nich.
Ten skon, ta doba jeseně
tak sluší v rámec těchto cest!
Líp umírati vznešeně
dovedou, nežli s jarem kvést.
Zde nezříš pozdních růží oslzených,
ni pestrých aster, barev chrysanthem,
na zarostlých těch cestách zapomněných
květ planý opadal a zlíbal zem.
Šum tichý, ševel jak rtů pohyb pouhý
se vlní vzduchem, šepot a vzdech dlouhý;
snad těkají to duše sférou touto,
a láká je sem dávné sladké pouto!
Ztracené kroky, jež tu šustily,
a sliby lásky, jež se daly tady,
a přísahy, jež lásku zradily,
zapadlé touhy v trávu do zahrady,
hedvábné vlečky, písně s mandolinou
tu vzdechem posmrtným dál plynou!
Vše poetickým jenom stínem
a paprskem jak v listí bloudí,
a slzou, která s větví stéká,
se chvěje tu. Dál jako řeka,
jež mezi břehy v dálku bloudí –
dál kypí život – nad tím stínem!
Nic nezbylo tam z odplynulé doby,
z těch románů, jež se tu zapřádaly,
z těch soubojů, jež se tu odehrály,
jen dva pomníčky nad němými hroby:
kůň „Cassel“ hnědou hlavu ještě k trávě shýbá,
a na pískovci sedí špaček „Ataliba“.
A zlatá pěšina dál listím vede
a prořidlými stromů korunami.
Pad purpur nebes na kamení šedé
s nádechem sivé zeleni... Jame sami...
A zahradou se tříští od západu blesky
a nachem kropí větve, zvlhlé listí stezky,
a jak by žlutý příval s břehů stoup’ –
vše jedno moře... Nad ním přeražený
jak osud sám se zvedá starý sloup,
a těžká krůpěj kane přes písmeny,
přes němý vzdech na kámen zachycený:
„Ach, könnten wir vergangene Tage –
künftig machen!“
Jak z dávných časů, když se duše vrací
(nad něčím stanula, co se světa se ztrácí),
jsme vyšli z parku... A hned za zahradou,
jež světu zamčena je, tichá, snivá,
silnice šedá do města se vrývá,
roubena těsně domů dlouhou řadou.
Ruch, život, práce, chvat zírá zde odevšad,
muži a ženy jdou tou cestou zblácenou
schváceni po práci. V prsou jim burácí
chuť silná k životu, a přes tu mrákotu,
jež se jich zmocňuje po tíží kladiva,
ženu muž obejme, v zrak se jí zadívá,
děti si z ulice zavolá, jak roj včel
kdyby to do chudé světnice přiletěl!
V těch hlavách co vře snů, myšlének výbojných,
za dvacet, třicet let – co činů bude z nich!
Na růžích nelehnou, na růžích nevstanou,
tvrdý je ten jejich mozolný chléb,
těžký je zápas ten, rána jde za ranou,
zdravě však v prsou těch zní srdcí tep,
mocně se žilami krev hrne zpěněná,
pro život, budoucnost do víru stržená!
Tuší dav ten as, že marně nekrvácí:
otvírá se mozek, paže rostou v práci,
a z těch srdcí nová obrodí se, pučí,
ale žití kalich – do dna pln je žluči.
V illusích ať lid ten sklamán,
zlomen, stlačen, šlapán bude,
ať na jiných v krvi rudé
křivdy páše sám v tom boji,
ať se nové otvírají,
než se staré rány zhojí,
ať se souží, věčně touží,
nedojde neb dojde k metě:
přec je mocnou vlnou v světě,
která v před se hrne, vzdouvá,
síří, roste, dme a vstává,
před níž zbledlý nimbus couvá,
jehož růže – opadává.
Ztichla stará zahrada. Je něma,
teskně smutna, opuštěna ode všech,
s tím, co chvěje se tu, co víc nemá,
s památkami, stromy, loubím, květy,
jako ostrov proudem podemletý,
plný přepychu a ruchu v dávných dnech!
Rostoucí ty prudké vlny zvenčí
teď ji – žití odumřelou věnčí,
skličují a jednou v západ krvavý
jako list ji svadlý strhnou, odplaví...
Marně lítostivý zachvívá z ní vzdech:
„Ach, könnten wir vergangene Tage –
künftig machen!“