Stará žena.

Stojí jak socha kamenná

U kostela stará žena.

Nežli těla hrudy více

Barvu mají její líce,

Údy vzala si z kostnice,

Její ruka zohyzděná

Pro almužnu natažená.

Modlí se tichými slovy,

Je to víc houkání sovy,

Je to vlastní zpěv hrobový.

Však mě jímá starověká

Zřícenina ta člověka;

Kryjí rozbořené hrady

Častokrát v sobě poklady.

Ženě zem nic více nedá,

Též na ni už nic nehledá,

Má však skrytý poklad v sobě:

Náději-to v změnu v hrobě!

Že tam dech křísící vejde,

A co zde uvadlo v době,

Že pro věčný život vzejde.