Staré aleji.

Jak slzy letní prchy z rána

v květ zlatý tvůj se vylejí –

juž vítá mne tvých větví brána,

ty tmavá, tichá aleji!

Až na dno duše přirostly mi

tvých stromů šum a písní cit,

mně nelze víc se loučit s nimi,

já nesmím víc je opustit! –

Když u vchodu v tvé stinné loubí

se plaše krok můj zastaví,

tu dál vždy láká ve tvou hloubi

mne cos jak pozdrav jásavý...

Zde s tklivou písní dlaska v keři

si volně hruď má zakvílí,

zde srdce mé zas v štěstí věří,

když haluzí tvých bloudím slují

a dávné sny mne obletují

a v skráň mi sypou zlaté peří –

jak na tvé lípy motýli!

Ó, jak mám rád tvé mlhy bílé

a lípy staré, plné hnizd,

když v kouzlu snivé, ranní chvíle

s nich víří sladký ptačí hvizd!

Co na každém z tvých vlhkých kmenů

se divných tají znamínek!

Co vrací z nich se k mému jmenu

snů drahých, dum a vzpomínek!

Leč já si s nimi šeptám pouze

jen bázlivě a po tichu;

neb těšit chci se s nimi dlouze,

a bojím se, by neodlétli

mi tak, jak onen motýl světlý,

jejž ruky hnutím ve své touze

jsem zahnal růži s kalichu!

Jak bílý, měkký vloček peří

on vznáší hle! se v křovin šeři

a mává tiše perutěmi – –

teď v prouze světla slétl k zemi,

a zas se k růži kolíbá! –

Ó, zlaté sny; tím dražší jste mi,

čím jistěj vím, že nezbude mi

z vás víc tou samou dobou zítra,

než rosy, již on růži z nitra

svým něžným křídlem vylíbá!