STARÉ BÁJE

V mé jizbě šero – táhnou staré báje...

Můj duch jim letí vstříc. Ó, všecky zná je!

Z nich každá, jak se v hravém kmitnou reji,

zanechá slzu na mém obličeji.

Báj dětství nejdřív – dítě v usmívání,

jež proud života zastavit chce dlaní,

jež trhá květy, zlaté vážky chytá,

teď závoj ze snů nad hlavou mou splítá.

Báj lásky potom – panna zlatovlasá,

slz perle a snů příze s hlavy střásá,

jak bílou ruku klade na mé čelo,

hned tisíc písní v srdci vypučelo!

Báj slávy – žena s okem roztouženým,

vlas černý padá k ňadrům obnaženým,

jak s polibkem se snesla k retu mému,

laur s hvězdami mně stkala k diadému.

Báj volnosti – proč zmizely tak záhy

ve mlze šera smutné její tahy?

Proč hodila, se tajíc v dálku stmělou,

na srdce moje růži zkrvavělou?

V mé jizbě šero. – Píseň mlkne v touze...

Ó sny! Mé štěstí! Vás mám v světě pouze!

Však s vašimi hned loučil bych se ráji,

ten poslední z vás kdyby nebyl bájí!