Staré brejle.

Jitřní ticho po silnici, jitřní ticho na poli,

aj kdo se to ku výstavě hned po ránu batolí?

Kabelu má na rameni,

cizincem však jistě není,

aspoň zná se, jak je vidět, velmi dobře v okolí.

Oblé tělo, oblé tváře, které nikdy neztrácí

smavý úsměv, jakým pouze honosí se dobráci;

z převlečníku kapsy čouhá

zápisník a tužka dlouhá –

můj ty pane, toť pan Brouček, známý pražský domácí!

Týž, jenž podnik’ slavný výlet ve patnácté století,

jenž si hračkou, jakož známo, ku měsíci vyletí,

naposled pak v slavném sboru

básníků a profesorů

na výstavě jubilejní dal se také viděti.

Dnes si schválně trochu přivstal; nechtěl zůstat pozadu

za těmi, kdo noří v krásy lidových se pokladů,

však ni množstvím lidu dát se

odehnati od té práce

z dusu na vzduch, byť jen kamsi v restaurační zahradu.

Ale dnes to bude jiná; jakby čet stať po stati,

bude poklad za pokladem nerušeně zkoumati

a pak teprv, až se davy

vhrnou proudem do výstavy,

bude moci jí a sobě náležitě zavdati.

Tam už vítá lesklá báň ho lidového paláce,

a už teplem vlastenectví cítí mile prohřát se;

když pak jako přede lety

prošel těmi turnikety,

oct’ se opět jako tenkrát v utěšené pohádce.

Známý obraz zachytily oči páně Broučkovy;

tentýž prostor, tentýž palác, kolem tytéž budovy,

ale ani jediného

na nich slova německého –

od času to „jubilejní“ věru pokrok hotový.

Dál jde, přímo ku paláci, vejde, hned se v levo dá –

co tu skvostů vytrysknuvších přímo z duše národa!

teď jen brejle!... ale zle je...

marně hledá – nejspíše je

nechal doma na stolečku... přeškoda, ach přeškoda!

Co teď dělat?... drobných skvostů na každé tu prostorce;

jíti...? zůstat...? tady nesmí pranic snížit na sport se...

a co takto uvažuje,

kdos jej vlídně pozdravuje:

druhdy jeho podnájemník, nyní zdejší dozorce.

Jaké štěstí! ten snad bude brejle mít – ó nikoli!

Ač už starcem, má prý pořád oko ještě sokolí,

však on v skříně pološeru

ukazuje k brejlí čtveru

praví žertem: „Račte, prosím, jen si vybrat, libo-li.“

Aj pan Brouček zjasniv tváře do té sbírky brejlí sáh’,

po chvilence zcela vážně jedny k svému nosu táh’

a pak přes jich tvar a stáří

i dozorce úžas v tváři

s horlivostí badatele rozhlížel se po stěnách – – –

Bože můj, co za brejle to! nikdy neměl takových!

až se všecek pozatřásl dojmem vjemů zrakových:

v čem až dosud vídal trety,

zřel teď vzácné krásy květy

jasně prosté, prostě jasné jako moudrost v příslovích.

A ať kráčel kudykoli, každou chvílí skrze skla

brejlí těch mu nějaká se zvláštní krása zableskla,

mnohdy pak se všechno před ním

slilo v jedno mžikem jedním –

to když slza překvapením v oku se mu zaleskla.

Tak než prošed celý palác vytáh z něho paty ven,

s vlasteneckou pýchou poznal, co vše tady ze hřiven

lásky lidu ku životu

na hromadu sneseno tu:

jeho duše z chat a statků, ze mlýnů a mysliven.

Však i v jiných pavilonech divy věru divoucí

vzbuzovaly v mysli jeho úžas stále rostoucí,

při tom se mu zdálo všady,

že zří jasně do záhady,

proč to velké české srdce nebylo lze dotlouci.

V jednom vidí samé zbraně od mlatu až ku meči...

zdají se mu sněmovati, která k vlasti bezpečí

byla ze všech nejvíc činna...

a z nich byl, ač sláb jak třtina,

mezi těmi smrtonoši píšící brk největší.

V jiném opět s žasem vidí výš a hloubku prostoty,

velikou to kdysi slávu Českých Bratří Jednoty,

ach, a ta z těch knih se zdá mu,

vytištěných v Amstrodámu,

češtěj zářit než tak mnohé drahocenné klenoty.

A pan Brouček celý zmámen velkostí těch pomníků

odběh na vzduch pookřáti v svěží vůni trávníků;

oddychoval z hluboka si,

otřel čelo, přičís vlasy

a pak zvolna batolil se k velikému Jiříku.

Však i zde – ten Jiřík je tak velikým... ó divové!

nad ním stíny ještě větší – aj, toť oba Janové,

bez kterých by Češi byli

česky dávno nemluvili

a v jich vlastech nyní vládlo pouze ticho hrobové.

A zda teď se temný dusot z dáli v sluch mu nešíří?

Vskutku, mračno statných postav s přilbicemi, s krunýři

jede cvalem na komoních,

prachu mrak se zvedá po nich...

žádný klam... to přijíždějí blaničtí sem rytíři!

Divná věc – vždyť dnešních novin zprávy jsou tak přechudé,

beze zmínky, že i Blaník průvod sem si odbude...

a tu jdou již – Bohu chvála! –

v jejich čele kdo to cválá?...

Svatý Václav!... nuže nyní nám tak zle už nebude!

A tam zase s druhé strany postupují zástupy

prostých mužů, kteří vzešli z lůna české chalupy:

jsou to také bojovníci

zbraně ducha třímající,

jimiž Vlasti své již sňali tolik bědné potupy.

Z nich tak mnozí pana Broučka svého ducha perutí

v mladých letech unášeli nad komůrky klenutí...

a on chtěl již volat : „Sláva!“ –

ale cosi zadrhává

hrdlo mu a cos mu srdcem proniká jak pohnutí...

A ti všichni k paláci se ubírají – ale ne...

kouzlem skel se proměnilo vše, co zbylo z kamene,

v zosobněnou českou práci,

ana zvolna pro vlast kácí

věže potup na cestu jí k blahu Záštím stavené.

Ah, kdos hlasem něžným, sladkým do Broučkova ucha vdých’:

„Zase sňato jedno pouto, těžké pouto s rukou mých,

ale zbývá ještě těžší,

a to moji věrní Češi

sejmou láskou – tak zas budu vlastí synů velikých.“

Opět zrak se zakalil mu... a když si jej protřít chtěl,

strh si s očí i to kouzlo oněch divných starých skel:

okuláry padly na zem,

a on stál zas před obrazem

jako dříve, když se bez skel po výstavě rozhlížel.

Jenže teď tu ve skupinách čumí na něj diváci,

však pan Brouček zevlujícím stejnou mincí oplácí,

dav se směje – láry fáry! –

on si zdvihá okuláry

a teď opět hezky zvolna ubírá se k paláci...

Spokojeně řadou lidí proplet se a vstoupil do něj,

dozorce již z dálky zdál se smát se naň jak čaroděj,

však pan Brouček v lidstva šumu

strčil tajně korunu mu

i ty brejle, lituje jen, že je nemá na prodej.

A pak vyšel druhou branou v jasnou Boží přírodu,

used’ a již v sebe ssaje plzeňského lahodu,

šťasten, že co zří, je zárod

toho, co dokáže národ,

až si znova vydobude prací zlatou svobodu.