STARĚ DOMY

Staré domy pražské

na spadnutí,

plné smetí,

stačilo by jedno tnutí

a tam, kde děti

mají svoje hřiště,

na dvorku,

kol opadané omítky,

zbylo by jedno rumoviště.

Babičky – věchýtky

na dvoře schůzky mají,

bezzubými dásněmi

slova přemílají.

A když některou odnášejí

se ztemnělých pavlačí,

vrzavé schody zapláčí,

stíny ji vyprovázejí.

Ta okna, která svítila a zhasla,

když spat se chtělo,

nejednou žasla,

co tady se dělo:

Dramata utajená

i životy beze změny,

zklamání, uzavřená

v čtyři stěny,

výkřiky, přidušené

pod podušku,

láska i nenávist

v jednom lůžku.

Bylo zřít nesvár i shodu

rodičů zatvrzelých,

vzdor dětí,

pýchu kupeckých rodů,

pokolení celých

zánik a vznik.

Vás jednou s povrchu smete

v okamžik

stavební ruch –

a vy se ani neozvete.

Jen prach váš naplní vzduch

v té ulici,

věrné tradici

a dvorkům vašim,

kde věčný byl puch,

a věčná váda.

Pak obnažíte své boky

i svá záda,

své chodby tajemné

i vnitřky barevné

a rádi spadnete

do hrobů kar,

jež trosky vaše,

jichž nikdo neželí,

přišly rozvézt.

Vždyť dost jste už viděli,

ba víc,

než bylo možno unést!