STARÉ DOMY.

Ty staré domy mizí, jež po věky tu stály,

kde úzké byly schody a tmavé celý den,

kde pod Kristovým křížem lampičky rudé plály,

kde strašívalo kdysi – již mizí, rýčů plen.

Jak vlna by je spláchla, ty domy trpasličí,

ty obrázky s jich čela i zubovatý štít,

teď činžák s levnou zdobou tu kopule své tyčí,

zkad filigranským oknem piano slyšet znít.

Ne, nemyslím, když starých jdu hradeb po úpatí,

jak i s tím domů rázem se lidé změnili,

já na vás vzpomínám si, ó, stařečkové zlatí,

již dávno, dávno spíte už na dně mohyly!

Na vás, již v starých domech jste mnohá léta, zimy

svůj život celý žili, jenž prostý byl a tich,

a měli jste je rádi a duší srostli s nimi,

a oči otevřeli a oči zamkli v nich:

Jak srdce by vám vzkřiklo, a slzy tekly tváří,

a jak by k prsům padla vám vráskovitá líc!...

I vlaštovka tak vzkřikla, jež odletěla v září

a v dubnu nenalezla tu hnízda svého víc.