Staré domy.

Ty staré domy v městě jsou zadumané, stmělé,

jak časy přes ně létly, jsou oprýskané celé!

Ční posupně a smutně v šer deštivého jitra;

ba nesou štíty jejich mdlou stopu jejich nitra,

cos z bytosti těch lidí, jenž po leta v nich žili,

a z toho, co v nich jásá a trpí, touží, kvílí.

Z těch, na jedné co chodbě se denně potkávají,

jsou lhostejni druh k druhu, ač stejné břímě mají.

Ba jako živé hroby ční starých domů řada

a pro sebe v nich každý své děsné drama spřádá.

Pláč – při zemi kdos umřel; pláč – výš se člověk zrodil,

a obé jakby kámen kdos v celé moře hodil.

A stopa trýzně lidské a bludu, běd a viny,

pod římsou starých domů se chvěje mezi stíny.