STARÉ DRAMA

Podzimní večery již na město se kladou

a mlhy děsí šerou barrikadou. –

Mé duše sestro, v nás však jaro zpívá,

nám vzchází den, kde jiným snad se stmívá,

a v srdci mém se písně rozchvěly.

A kvetou moje sny jak listí po alejích,

ve stínu chřadnutí rty blouzní o nadějích

teplými pocely. –

Sestro mé duše! Jak se sladce dřímá

v tvém náručí. Je teskno kol a zima

a smutek straší v mlhách říjnových.

My zapomenem’ – pojď, že konec léta,

jsem Romeo a ty dceř Capuletta –

ať ve hněv otců hlaholí náš smích!