Staré družky.

„O stáří, stáří, jak tvá tíže znaví!“

se staré jedle k jedli ozval vzdech –

„spraženy bleskem jsme jen na posměch

divákům, již tu někdy kroky staví.

Že raděj žití nás už nepozbaví,

by v náruč měkkou údy pojal mech

a po vůkolí sladký vánku dech

staleté šuměl zkazky naší hlavy!...“

„Jak divně mluvíš,“ vedle družka vece,

„kdo bědoval by, ve smrť skláněl šíji –

v tom davu dětí našich na pasece!“

„Ba právě proto, nech blesk bije, praží –

mě sladký pocit ve všech údech blaží:

Smrť není smrtí, těm, kdo v dětech žijí!“