STARÉ FOTOGRAFIE.

Ze stránek zažloutlých, hle, rodinného alba

tvář mnohá dívá se, jež dávno je nám cizí,

rys její vybledl nám v mysli jak ta malba

a dříve vzpomínka než onen obraz zmizí.

To našich rodičů jsou známí z doby mládí,

s ní také zanikli, my neznáme ni jmena

a jenom ke smíchu nás podobizna svádí,

kde jejich posice je divně sestrojena.

A jsou to příbuzní, tu kmotrové, tu strýci

a tety v čepečkách a s mocnou krinolinou,

na klíně šáteček neb knihu svírající

a divné účesy se po skráních jim vinou.

A citem nevolným my tušíme je jaty

v tom zvláštním úboru, jenž jejich údy halí,

vždyť jenom výminkou ty vzácné vzaly šaty,

by pro své potomky je vypodobnit daly.

Jen v dětských vzpomínkách nám ještě v mysli tanou,

anebo ve chvíli, kdy v ruce album berem,

nám o nich vypráví máť s lící zadumanou

a vždy jsou zastřeni nám pohádkovým šerem.

Však jednou sestará i naše album módní

a ztemní budoucnost ty podoby, dnes jasné,

my budem vzdáleni svým duchem, žitím od ní

a naše budoucnost v zpomínce příštích shasne.

A času záclonou až šerou, dlouholetou

my budem přikryti a vlídnou černou zemí,

pak, drahá, stanete se mythickou též tetou

a já tím přítelem, jenž zapomenut všemi.