Staré křivdy.

Staré křivdy leží srdce na dně,

s prstem na rtech tiše kolem spěj,

probudí se záhy dost a snadně,

bledá za nimi jde beznaděj.

Staré křivdy leží pod popelem

zašlých roků, tiše doutnají,

žár tu zaplá v srdce koutě ztmělém,

stará lítost vzlykne potají.

Staré křivdy zažranou jsou rezí

na života svěžích lupenech,

ty se lesknou – ve skvrnách smrt vězí,

schvátí svěžest, vláhu, vůně dech.

Staré křivdy laviny jsou spící

v srdce stržích – dobře hlídej hruď,

sval tam hory lásky vítězící,

jdi kol tiše, spících neprobuď!

Co jsi trpěl, čím trpěli jiní,

v nich se tají v jantaru jak hmyz,

nesmíří jich a kadeřích jíní,

starých vin kde dřímá Nemesis!

Není srdce, kde ty Erynie

nečíhají... Smrt jen dá jim klid,

smír svým nehtem v jejich vrásky vryje

a s ním jas a velkost Eumenid.