STARÉ MÍSTO.

Dům k domu na příkrém se vrchu pojí

v síť spletenou a v klubko zamotané,

tak stísnily se v pásmo hustě stkané,

že rozmotat je pokrok sám se bojí.

Nad jednou střechou druhá střecha stojí,

a nad tu opět třetí střecha vstane,

až nade všemi květem růže plané

zeď rozbořená rány svoje hojí.

Čas mnoho zmůže, perutí svou hbitou

se dotkne všeho, jen ne lidské bídy,

záď lodi zjemní, netkne se však přídy –

dal bujným lidem zvůli plnou, sytou,

že celý svět jim sotva ještě stačí,

však chudina se vždycky k sobě tlačí.

V úzké ulici jak v těsné pasti

dům se k domu povážlivě kloní,

oblouk za obloukem výhled cloní;

cesta příkrá jako do propasti

není napuštěna vonnou mastí,

všecka špína proudem teče po ní,

smečka kluků sem a tam se honí,

černé oči mohou chodce zmásti.

Snědí muži, prostovlasé ženy

v houfech odbývají tábor celý,

rozléhá se hluk a hovor smavý,

jakby bůhví jak byl rozezlený –

vzhůru vstoupá prete ošumělý,

otrhanec uctivě ho zdraví.