STARĚ PODOBIZNY.

Jak plachý vetřelec, jenž úzkostí se chvěje,

že z věčného vás spánku vyruší,

má duše, jež se ráda vzpomínkami hřeje,

v posvátné vaše vchází ovzduší.

Jde pomalu a tiše, aby nebudila,

vždyť ctí váš velký o věčnosti sen,

přec aspoň na chvíli by ráda život vlila

v tu řadu zašlých obrázků a jmen!

A hlasem fantasie prosebně vás volá

z mlh záhrobních v tu smutnou říši těl,

je každá vaše tvář jak němá kapitola

knih osudů, jež zavřel Asrael.

Kéž umím správně v drahých knihách oněch čísti!

Ó veďte samy mne tím bludištěm,

bych mohla ze snů nesmrtelný obraz spřísti,

jenž na chvíli vám vrátí život všem!

Tak – seskupte se kol mne, tiší moji hosté,

a tělem staň se každý sladký stín,

nechť v světle barev vidím vás a v síni prosté

váš slyším smích a šustot krinolin!

A povězte mi různé životů svých zkazky,

jež vyšlehnou jak shaslé plameny,

když vpadne do nich náhle živá krůpěj lásky,

když něčí hlas si žádá ozvěny...

A jsou pak přesladkou a velkou odpovědí

na všechny tiché srdce otázky,...

kdo myslil by, když v živé tváře vaše hledí,

že jste jen mrtvé z alba obrázky?

Kdo myslil by si, staré album otvíraje

a hledaje v něm vaše podoby,

že přišli jste jen jako tichý pozdrav z ráje,

že nevydá vás chladné záhrobí?

Ó zůstaňte, vždyť s vámi vždy tak dobře je mi...

Tak brzy již se vracíte zas zpět?

Což nic již nepoutá vás k malé této zemi,

když poznali jste velkých světů vzhled?

Proč divně tak je krátký život lidský řízen?

Za jeho dar jdem vstříc snad věčným tmám,

ač žije dál i mrtvý papír podobizen...

Jdou hosté pryč – a album zavírám.