Staré popelnici.

Ne dny, ne roky, ale celé věky

ty ležela jsi země ve hluboku,

kořínek trav jen oplétal tě měkký,

již nedoufala’s býti zjevna oku

a v záři světla

se vnořiti, v níž utvrdla jsi v kámen,

když umělá tě ruka z hlíny zhnětla

pro mrtvého, jejž plamen

byl na hranici do popelu ztrávil.

A přece zas tvou stěnu, která puká,

má drží chvějná ruka,

těch velkých otců nehodného vnuka.

Jak s pláčem asi do země tě kladli,

ty chudá schránko velikého skvostu,

snad dřímá v tobě veliký rek padlý,

celého rodu hlava, strážce hostů;

jak dlouhý měsíc celý

nad tebou písně lkavé zněly asi

a bílé ženy ve pláči tu dlely

tak nevídané krásy,

a bojovníci s hlavou na své hrudi.

Pak ticho bylo v nekonečném lese,

kde větev nepohne se,

jen vzkřikne pták, když mladým kořist nese.

Ty svatá urno stará, kterak málo

jen zbylo v tobě z dávnověké síly,

již bohům rovno lidstvo se kdys zdálo,

již jako duby stáli otužilí

ti předci ze pravěku

nám neznámí, živoucí pouze v báji,

již ukrotili tura v divém vzteku,

jenž tesáky se hájí,

jen svalnatou, jak kámen tvrdou rukou.

Jen hrstka prachu! Veliká a ryzí

ta síla vnukům cizí,

a poslední juž stopy mrou a mizí.

Ač syn své doby, která kráčí kalem

a v požitku své zdatné síly maří,

ve víru divém, plesu neustálém,

až vrásky znak se vryje časně v tváři:

přec k tobě, urno stará,

cos táhne mne a jímá úctou, mrazí

a rozpaluje, vybízí i kárá!

Kam jiný štíhlé vasy,

tam postavím tě chudou bez ozdoby!

A často v práci zvednu oči obě,

ó, svatá urno, k tobě,

a vzpomenu těch, již mi leží v hrobě!

Však popel, který zůstal v tobě lpěti,

ten nenechám ti více v mrtvém klínu.

Buď pokoj mrtvých duchu, který letí

přes močál žití k věčné navy stínu,

leč popel ať mi padá,

kam odnese jej větřík skotačivý,

z mé ruky bílé v nekonečná lada

a v žírné naše nivy,

jež každou ránu splácí klasů zlatem!

Ať padá jen a se zemí se spojí,

snad z prachu hrstky tvojí

zas veliký muž zrodí se nám k boji!