Staré světnice.

Jsou staré, prázdné, zasmušilé koby,

jichž okny, která v šerý sever vedou,

jen v odraze lze slunce zář zřít bledou,

kde marně hledáš kvítků něžné zdoby.

Tam kostry lidské jako mezi hroby

jen zticha chodí, samy se svou bědou,

a starý kocour se srstí juž šedou

tam zívá, plný nudy, zla a zloby.

Jsou duše lidské smutné, mlčenlivé,

v nichž pouze kostry snů a přání zbyly

a hněv jen z toho, co v nich žilo dříve.

Jak dohasly, to cizí neví žádný,

a smrt kdy posléz zraky své k nim schýlí,

zří, že již dávno mrtvy jsou a chladny.