STARÉ VĚCI.

Má maminka mohla žíti

u mne neb u bratra,

leč raději stoupala denně

třetího do patra.

Tam měla příbytek malý

a prostě zdobený,

však otcův kreslený portrét

se díval k ní se stěny.

Tam měla své staré věci

ze staré rodiny:

svou kredencku, skříně a stolky

a cvakavé hodiny.

Sta tretek, škatulek, pouzder,

mnohá již bez víček,

v nichž chránila si jak poklad

kde jaký hadříček.

A hlavně u okna stála,

vsunuta v záclonu,

ta lenoška stará, v níž otec

náš sedal až do skonu.

Teď sedala v ní zas ona,

zasněná přes chvíli,

a věci, ty staré věci

k ní něžně mluvily.

I půl dne bývala u nás,

laskala vnoučata,

leč večer pak chvátala domů,

v plášť černý upiata.

My měli už jiné zájmy,

v dny příští ved náš most,

a ona jen hledala, nazpět

kdo šel by s ní v minulost.

A šly s ní ty staré věci,

ta veteš hotová,

leč pro staré srdce bez nich,

ne, není domova.