STARÉ VRBĚ.

Zde stojíš sama v pláni zasněžené

a vítr divý, stařenko má šedá,

ni k stáru ještě pokoje ti nedá,

než bouřlivě se přes tvou hlavu žene.

Oč bylo lépe, když jsi ještě měla

šat zelený, tvé nohy potok myl!

Teď potok v běhu sever zastavil

a přes noc tobě šaty strhal s těla.

Zde stojíš sama, pohřížena v dumy,

a vzpomínáš – –

Hle, šťastných dětí dvé

v tvůj sedlo stín, jenž k odpočinku zve,

a poslouchají, co tvé listí šumí.

Tys nejsladší se písní rozepěla,

že v sen se děti ponořily zcela,

že v opojení jinoch k dívce vzhlíží

a nevidí, jak hrozná bouř se blíží.

Až najednou je rachot hromu vzbudí

a deště příval – Kam se nyní skrýti?

Ó, žehnat budou tobě celé žití:

v tvé, stařenko, se duté skryli hrudi.

Zda vzpomínáš, jak dívenka se chvěla,

jak jejímu se strachu jinoch smál,

jak strh’ ji k sobě, na rtech jejích ssál,

a jak se dívka v bázni nezpouzela?

Víš, stařenko, že ve tvém vetchém těle

se nalezly dvě duše stejně vřelé?

To slavná byla zasnoubení chvíle:

blesk pochodněmi svítil na vše strany,

tam v lese vichr hrál jim na varhany,

hrom timpany jim při tom tloukl čile!

Hle, takovou jsi někdy měla slávu! –

Teď sama stojíš v zasněžené pláni

a klidně trpíš, když ti vítr sklání

a cuchá tvoji starou, šedou hlavu.

Teď nikdo k tobě kroků nezaměří.

Jen někdy bujná cháska malých žáčků,

jež ze školy sem spěchá na klouzačku,

své knihy tobě do ochrany svěří – –