Staré žaly – nové stesky.

Byla jedna matka

těžce sužovaná,

stíhala ji krutě

krutých losův rána.

Byla jedna matka

s sirotky po boku,

s věčným v ňadrech žalem,

s věčnou slzou v oku.

Ještě na té hoře

hrobní roste kvítí

a již nová bouře

v šírou vlast se řítí.

Ještě na té hoře

krve nach je znáti

a již nové proudy

musí půda ssáti.

Strašlivé se v Čechách

rozzuřily boje,

padaly jak klasy

českých synův voje.

Matko milovaná,

jaké to máš štěstí,

že i za jiného

musíš rány nésti?

Kdybych mohl, vlasti!

na ňadru tě skrýti,

chtěl bych s tebou odtud

daleko zajíti.

Jíti tak daleko,

až bych došel kraje,

kde svobody prápor

jasným vzduchem vlaje.

Tam bych s ňader složil

svoji vlast předrahu

a jí v srdce vložil

zlatou naši Prahu.

Tam bych čárným kruhem

drahou vlast obtočil,

aby žádný cizák

do ní víc nevkročil.

Nelkej, vlasti drahá,

nelkej pro své děti,

vždyť se krví jejich

chrám tvůj znova světí.

Vždyť jimi jen splácíš

velké otcův viny,

jenž cizáka zvaly

v kraje Libušiny.

Tiť nemohou v hrobě

pokoje dojíti,

že chtěli svůj věhlas

z cizí číše píti.

Tiť nemohou dojít

nadzemského blaha,

že na Tě poštvali

úhlavního vraha.