STARÉ ŽENY.

Starých žen mi líto jest, jak se chvěje

slabý hlas jim! Zvědavě pátrající

po všem novém, směšné by snadno byly

kšticí i krojem.

A přec vše můž’ býti v nich graciosní:

úsměv, posun, zažloutlá barva pleti

jako z kosti slonové, záblesk smíchu,

v očích jenž kmitne.

Vratkým krokem po domě jen se plíží

jako stíny, v paměti jejich leží

živé, dlouhé kroniky minulosti

pradávných rodin.

Z bezdna roků pomalu upomínek

jím se noří bubliny v tiché slasti,

hrají chvíli povrchem, splasknou, zmizí

výnorem jiných.

Ach, to tenkrát! Bývalé zlaté časy

porcelánů, brusselských starých krajek,

památníků s vrbami, truchlícími,

s jehlanci hrobů!

Všecko marné, zhynulo beze stopy,

v dětech, vnucích nová se doba hlásí,

cizí, chladná, nemohou mít ji rády,

vzala jim všecko.

Pouze malá života jedna jiskra

slední zbyla, nad výhní zhaslých sopek

kouzlem dýše dojemným z Medus tvoříc

laskavé Parky.