STARÉ ZUBŘÍ.

Jan Šelenberk z Kosti byl prchlivý pán,

jenž kovkopy trápil a trýznil;

ač rodem již hojný mu statek byl dán,

přec po stříbře lačněl a žíznil.

Dnes na svojím Hradisku vyděšen vstal:

dráb po třetí – po čtvrté – troubí,

by kovkop se úprkem do díla hnal

a pracoval v podzemním hloubí.

Vše marno! – Dráb v komnatu vběhnul a děl,

že z šachet jdou mrakové kouře,

že nedávno večer, když po Bečvě šel,

řeč zaslechnul o náhlé vzpouře.

A po chvíli kdosi zas přinesl zvěst,

řeč hořkou a smutného znění:

„Co pánovo pod zemí, zničeno jest –

a človíčka v osadě není!“

Pan Šelenberk vyskočil, vřela v něm krev;

„Ať osadu plameny zchvátí!“

Však přece se ukrotil hltavý hněv,

pán čekal, až lidé se vrátí.

Ti v Uhersku novou si zřídili ves.

Tot Megyer*) ji Maďaři zvali,

a v Zubří pak nikdy neštěkl pes,

jen větrové do děr se drali.

Kde stávala osada, vlní se lán,

a v lidu tam pověsť jde stálá,

že Hradisko v soumraku, obrovský pán,

v němž srdce jest tvrdá jen skála.

Kdo člověk, čti bedlivě ve knize knih

slov Kristových velebné znění,

jak milovat bližného káže se v nich –

a nad to nic ve světě není.