STAŘEC.

Léto je v plném hýření, a přece vím: podzim.

Hlásí se v údech a v zbarvení polí se hlásí,

v proudění vod a ve ptačích křídelek bití.

Žloutne už všechno listoví; to patrno starci,

zatím co mládež mní zírati v nejprudší rozpuk,

bláhově věříc, přání že stejně je skutkem.

Smířen však se vším oběhem a o cíli věda,

odkud vše vychází, a také o tom, kam spěje,

klidně zřím pravdě v tvář, jedna mně roční je doba.

Jedno jen ještě je zvědět – a před zimou ještě:

Proč že těm jinochům, kteří tu kráčejí mimo,

na rtech je otázka, poselství podivných bojů?

A pak: zda také jsem toulal se krajinou zmaten

jinochem jsa – a s takovým zápasem uvnitř,

já, jenž tu nyní vím? Nestačí pamět již, běda,

musím však zvěděti, musím! Neb nač bych byl jednal,

trpěl i vlád’, když bych před smrtí nedoved’ říci,

zda i já krásně jsem zmaten byl dříve, než spatřil jsem moudrost?