Stařeček.

Stával chudák u kostela

ruce maje zbožně spjaté –

nabízel ke koupi lidem

na obrázku všechny svaté.

Mnoho zboží všeho druhu

prodal nábožnému lidu –

ale žádný nechtěl jemu

koupit bídu.

„Přisedni si milý hochu,

zapal sobě dýmku –

budeme tu pěkně spolu sedět,

klidně jako na vejminku.

Myslím já si, že svět celý

jednou byl můj statek,

až naň přišli noví hospodáři –

mnoho pánů – holý zmatek. –

Poslali mě na vejminek –

myslíš, že to bolí? –

Vždyť mi dali za výslužné

mošnu se žebráckou holí.“

„Hlad a zima – viďte starý? –

poproste tu krásnou dámu,

co stupuje zbožným krokem

k velebnému páně chrámu. –

Poproste ji, ať ustřihne

vlečku u hedvábných šatů –

můžete jí dobře užít

k svému plášti na záplatu.

Něco k jídlu dá vám taky –

aspoň drobtů do sytosti –

můžete jí nabídnouti

za vše kus své poctivosti.“

„Ach Bože, jsou to krásné růže,

co má ta dáma na ňádru,

a ráno budou na smetišti

už pohozeny do hadrů.“

„Což také růže – ještě krasší

si snadno zase zakoupí,

však nikdy ty co kvetou v srdci,

až osud jí je uloupí.“

„Nu co pak, co pak zase máte,

že se tak bolně usmíváte – – –

nevidím nic – jen kočár jeti,

v něm mladou dámu a tři děti.

Však podobna je na mou věru

ta dáma vám – vy měl jste dceru – –

ta provdala se – bez faráře – –

ha, znám už výraz vaší tváře.“

„Jen mlčte starý, a se stište,

vám proklínati nesluší –

jen svědomí když máte čisté

a žádnou skvrnu na duši.

Kdož za to, že to dcera vaše

co padlá – ubíhá vám plaše – –

ač pro vás bolný, smutný zjev –

je přec to vaše krev.“

„Já neklnu jí – kdo pak to ví,

zdaž ji ten hedváb nepálí –

snad jí ten špendlík brilantový

a skvost už srdce proklály, – –

jsme lidé – jeden jako druhý

a každý měkký jako z tuhy –

a otci trudno míti hněv –

vždyť je to moje krev.

A jestli tím snad ona vinna,

že moje hlava sbělela,

jeť kletba jenom Hospodina

a nám nepatří docela.

Já zapomněl a neznám lání –

a nepřirazím v proklínání

hřeb hanby její na rakev,

vždyť je to přece – moje krev. –

Jdu často kolem kostela,

kde stařeček můj stával,

kde mráz i slunce paprsek

s šedinou jeho hrával.

Teď víc tu není stařečka –

už stihly jeho žaly

a tělo schřadlé, uvadlé

v špitále rozřezali.

Buď s Bohem, starý příteli,

a odpočívej v klidu – – –

konečně přec – smrť ledová

ti odkoupila bídu.