STAŘECKÝ NÁPOR.

Dobrodějnou útěchu oslablých starců mohl jsem říci,

a ty, dychtiv lichotek, byl bys ji přijal v nesmělém vzhlédnutí,

pak, pokynuv pyšně, byl bys odcházel dlouhými kroky

zdržuje chlapecký běh – a pak přeslavně spal.

Já však jsem vzpomněl, jak zvedat jsem toužíval nadměrná břemena:

Marně jsem napřel se, uřícen trval. – Když vztekle jsem kousal se ve rty

a odpůrce zlostně a bezmocně měřil, tu nalhali: Pohnuls jím –

Tož kopl jsem do tvrdé žuly a odešel, domnělý vítěz.

Proto jsem řekl dnes: Sláb’s ještě příliš, ale učiň

přiznanou slabost svou vzpruhou, miluj ji přísnou láskou,

v kovářskou výheň ji ponoř, to v přísahy mužnosti své.

Neslibuj nikomu příští svou sílu, sobě však věrnost slib.

Tys však tu stál jako káraný školák a potom jsi plakal.

Odstrašením věru mnil jsi, co já zvětralým hlasem ti říkal.

Nyní však vím: to sám na sebe v minulost volám;

a letitá zkušenost dneška dvojníku mému je ničím.

Opět se napírám marně a v zuřivém horlení trpce trvám,

krvavé koušu své rty, zdrcen břemenem nadměrným.

Pak, když jsem vysílen stanul, důvěřiv čekám a čekám – –

Běda! kde jsou, kdo by lhali mi, svojím že břímím jsem hnul?