Starého pěvce smrt.

Chladný vítr věje po hřbitově,

Luna z šedivých mraků vyzírá,

A starý pěvec sedě na rově

Struny harfy zpuchřelé probírá;

U radostném vidění

Na nebeské sklepení

Plaše zraky ztrhané upírá.

Hle v očích oheň jarý mu plane,

Kdy vzpomíná na mladosti léta,

Na své písně lásce věnované,

Na radosti, na žalosti světa;

Tu se touhou plamennou

Pěvci prsa mužská dmou,

Po snědém mu Iíci slza kane.

Touha ta k bratřím ho dávným táhne,

Jenž zde dřímají u věčném míru;

Duch po vlasti nad hvězdami práhne,

Chtě se mocně vytrhnouti z víru:

Aj tu se mu rozední,

A on sílu poslední

Sbéře a divoce do strun sáhne:

„O ty harfo má! jen ještě jednou

Zvuk vydej mi Iíbezně plynoucí,

Než mi zcela snědé Iíce zblednou,

Než uprchne z těla síla mroucí!

Tys mé žely slýchala,

Když mne zrada stíhala,

Tobě touhu svěřil jsem horoucí!

Doprovoď již poslední mou píseň,

Věrná přítelkyně losu mého!

Toběť známa všecka slast i trýzeň

Srdce často bolně zklamaného.

Sny milosti blažené,

Vzdechy světu tajené,

Obojí jsem skryl do lůna tvého.

Ach vy krásné, krásné sny mladosti!

Sladké ještě mi ve zpomínání!

Jenž jste slouly proudem mé radosti,

Příčinou nyní zas mého lkání!

Ach ve říši vyšších krás

Doufám zas uzříti vás,

V růžozáři rajského svitání.“

Chladný vítr věje po hřbitově,

Luna z šedivých mraků vyzírá,

A starý pěvec sedě na rově,

Na hasnoucí hvězdu zrak upírá.

Harfa pukne od žele,

Prasknou struny zpuchřelé,

A starý pěvec v pění umírá. –